Od P. Kamila Škody- nejdůležitější z kázání 20.něděle z mezidobí
20 neděle v mezidobí B.pdf (104600)
Milí přátelé, farníci, poutníci.
Pokračovali jsme dnes v četbě Ježíšovy Eucharistické řeči z Janovy 6. kapitoly evangelia. A tak bude řeč dnes o Eucharistii, ale nejen o ní.
Ježíš se nám dává za pokrm, dává své tělo a krev. On je skutečný pokrm a skutečný nápoj, bez kterého bychom – jak Ježíš dnes říká v evangeliu – neměli život. A rozhodně nejde jen o to, aby člověk prostě došel v neděli na mši a přijal Eucharistii - a tím, že by si splnil nějakou povinnost. Představme si, že existují lidé, kteří dojdou do kostela na poslední chvíli a jakmile přijmou Eucharistii (anebo nepřijmou), už koukají, jak by co nejrychleji zmizeli pryč. (to se samozřejmě netýká těch, kteří jsou závislí na hromadné zpožděné dopravě). A honem zase za svými věcmi.
– Je ovšem toto zbožnost a úcta k Eucharistii? Je takové jednání láskou ke Kristu? A láskou k ostatním ve farní rodině? Někteří nestojí o požehnání a ke konci mše sv. odcházejí. Nutno podotknout, že tím nenaplnili ani to minimum: být v neděli na celé mši svaté.
Je třeba, abychom si uvědomovali, že Eucharistie je skutečný Kristus. Věříme v pravdivou a skutečnou přítomnost Kristovu pod způsobou chleba a vína. Dokladem této skutečnosti jsou Ježíšova slova, která čteme v evangeliu, víra celé církve od počátku – od apoštolů, dokladem jsou také Eucharistické zázraky. Je jich celá řada. Naposledy třeba před pár lety v Polsku (2013), kdy svatá hostie, která upadla na zem a po vložení do nádobky s vodou se proměnila v část tkáně srdečního svalu.
Nesmí nám chybět úcta k Nejsvětější svátosti. Snad si někdy málo uvědomujeme ten velký dar, kdy Kristus je mezi námi. Snad nám chybí i hluboká láska ke Kristu? A přitom – milovat Pána – je to první přikázání.
Eucharistie je středem života celé církve, protože je to živý Pán. Ke svatému přijímání má věřící přistoupit vždy, když má příležitost. Ale svaté přijímání samo o sobě není všecko: je třeba se na něj připravit. Nejde jen o to, že držíme hodinový půst a že přicházíme v milosti posvěcující (tedy bez těžkého hříchu). Jde také o celkový duchovní život.
Na lidské srdce působí mnoho vlivů. Dobrých od Boha, špatných od ďábla a dobrých i špatných od člověka. Lidské srdce máme právě kolikrát těmi špatnými vlivy (hříchy) poškozené. Zvlášť těžký hřích vážně poničí naše srdce – a takové srdce se dál snadno kazí. Člověk si to ani kolikrát neuvědomí. Přitom srdce máme mít plné Boha. Člověk má bojovat o to, aby měl čisté a svaté srdce. Aby člověk ve svatosti vytrval, je K tomu třeba dobrý duchovní život.
Základními věcmi duchovního života jsou tyto:
Modlitba ráno a večer, četba Písma sv. a přemýšlení nad Božím slovem, pravidelná svátost smíření (1x za měsíc či dva), přijímání Eucharistie a úcta k Nejsvětější svátosti, duchovní vedení (nebo dobré společenství, které je schopno tuto úlohu zastat), znalost víry (osmákovi nestačí vědomosti ze třetí třídy náboženství. Ani dospělému nestačí to, co slyšel v 6. Třídě). Taková víra – která má jen dětské znalosti - nestačí. Taková se zahazuje, protože neobstojí. Je smutné vidět vzdělané lékaře, inženýry atd., kteří jsou sice vynikajícími odborníky ve svém oboru, ale o víře a věčnosti (tedy naší budoucnosti) ví jen ze základní školy. S tím souvisí další bod: aby člověk povyrostl, je dobré číst – nějakou dobrou duchovní literaturu. A pak ještě jedna věc: zbavovat se toho, co nás od Pána nějak odtahuje. A také využívat čas (jak jsme slyšeli dnes v 2. Čtení).
A opravdu poslední věc: prostě celkově směřovat život k Ježíši Kristu, kterého přijímáme v Eucharistii.